Reklama
 
Blog | Milan Mraček

Regál

Od malička jsem měl jasno. Regál je ta police ve špajzu, do které babička ukládá zavařeninu, kyselé okurky, všemožné kompoty, nakládané houby a bůhvíco ještě. Co by to taky bylo jiného? O to větší bylo moje překvapení, když jsem v sedmé třídě základní školy poprvé uslyšet toto slovo v jiném významu.

 

Bylo to v souvislosti s Narovnáním o hory a kovy (a i název této smlouvy ve mně vyvolával údiv) za panování Ferdinanda I. Od učitelky jsem se dozvěděl, že regál představuje výhradní právo panovníka k činnostem přinášejícím majetkový prospěch a jako příklad, mimo regálu horního, uvedla i regál mincovní. Když jsem se dotazoval, proč že se ta smlouva tak divně jmenuje, bylo mi odpovězeno, že horní města byla s panovníkem ve sporu, kolik že má činit urbura (další překvapivé slovo, ale na další otázku jsem nesebral odvahu) a zazněla i informace, že zmíněné Narovnání umenšilo vladařův nárok na vytěženou rudu, konkrétně z jedné osminy na jednu desetinu.

To se mi zdálo hrozně málo. Jak to, že se král, kterému patří veškeré nerostné bohatství, spokojí jen s desetinou? To mi nešlo do hlavy, ale protože zazvonilo, nechal jsem to být.

Horní regál však přetrval do dnešních dní. Nemáme krále, a tak nerostné bohatství připadá státu. A pokud hovoříme o poplatku za vytěžení nerostných surovin, zaměřujeme se především na těžbu uhlí, protože kolik se dnes vytěží stříbra? Je tu však jedno velké jenomže.

Reklama

V letech 1948 – 1989 došlo k sjednocení vlastníka nerostného bohatství a těžebního podnikatele. Jelikož se tak přendávaly peníze z jedné kapsy do druhé, došlo k postupnému snížení poplatku z vytěžených surovin na naprosté minimum a tento relikt z minulé doby, pro mne z nepochopitelného důvodu, dodnes přežívá.

Pokud se bavíme o podílu státu z vytěženého uhlí, tak v případě hnědého uhlí jde maximálně o 1,5 procenta (ale v důsledku redukčních koeficientů je to ještě méně – 1,09 procenta) a u černého uhlí je to ještě směšnějších 0,5 procenta.

Když budete dávat servírce zpropitné ve výši jednoho procenta, tak vám plivne do polívky. Jak je možné, že se stát s takovouto almužnou spokojí? Těžba hnědého uhlí a jeho spalování produkuje jemný polétavý prach, který je nosičem polyaromatických uhlovodíků a v Ústeckém kraji, který je těžbou a spalováním nejvíce zasažen, se tato kombinace projevuje v kratší průměrné délce života. Stát tak vlastně daruje zdraví svých obyvatel těžařům.

Jedinou snahu po nápravě jsem zaznamenal od Martina Bursíka, který vypracoval návrh zákona o nápravě škod z povrchové těžby uhlí, ve kterém navrhoval zavést úhradu z jedné tuny uhlí získaného povrchovou metodou ve výši 100 Kč. Úhrada, která by byla příjmem obce, by mohla být použita pouze ke konkrétním prospěšným účelům, jako je výsadba zelené, výstavba hřišť a sportovišť, zateplení veřejných budov či nákup elektrobusů a trolejbusů pro účely veřejné dopravy.

Zákon však přijat nebyl. Těžaři tak i nadále získávají uhlí prakticky zadarmo. Nerozumím tomu. Nebylo by lepší ponechat hnědé uhlí budoucím generací, které jistě najdou lepší využití, než ho prohnat komíny? Asi ano, ale někomu by to zkazilo dobrý byznys…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama