Vršovickou poštou, těsně sousedící se stadionem Bohemky, se vinou dvě téměř desetihlavé fronty. Jedna se mi zdá přeci jen kratší, tak se do ní zařazuji. Trochu mi vrtá hlavou, proč takto frekventovaná pošta nemá takovéto plivadlo na lístky, které zamezí předbíhání, ale dlouho mě tato myšlenka nezabaví. Dlouhou chvíli tak zkouším překlenout pozorováním spolučekatelů.
Korpulentní paní nacházející se v čele druhé fronty se rozčiluje: „Proboha už mi dejte ty peníze a já jdu. Čekám tu již padesát minut a vy jste obsloužila pět lidí. Kdybych já vás nechala v ordinaci tak dlouho čekat, tak už si stěžujete, že se flákám!“ Vida, tak paní doktorce dorazila subvence od neznámého ctitele. No ale doufám, že s těma padesáti minutami přehání, jelikož přede mnou je ještě sedm lidí…
Dalších pět minut trávím pozorováním nástěnky, vedle které zrovna vyčkávám. To je ale věcí, co se dá na poště koupit. Schránka, tužka, pero, klíčenka, pastelky… vše s logem ČESKÉ POŠTY. Ještě že si to mohu v klidu prostudovat. Normálně bych si nástěnku v normalizačním střihu nepřečetl, ale takhle se třeba nechám zviklat a něco si na památku zakoupím.
Už jsem třetí od okýnka když paní v čele fronty z kabely vytahuje asi padesát obálek. Bázlivě pohlédnu na tabulku vedle přepážky. Je to tak. Přepážka pro hromadné podání. Tak proto byla tato fronta o trochu kratší.
Ale co je dalších pět minut pro trpělivého zákazníka.
Obsluhují pána přede mnou a zdvihá se doposud zavřená roleta od vedlejší přepážky. Ani nechci vědět, proč nemohla být otevřena po celou dobu. Zdravím, podávám výzvu a občanku, chvíli čekám, podepisuji, přebírám a děkuji. 26 minut. Mohlo to být horší.