Teoreticky jsem to pochopil již na prvním stupni základní školy. Mladší uvolňuje místo starším, muž ženě. Nezdá se to nijak těžké a v zásadě to funguje. Tedy. Funguje to, pokud ukloňujete místo opravdu starému člověku, který jej přijme s vděčností, jelikož si uvědomuje, že by mu jinak cesta činila značné obtíže.
Pak je ale skupina lidí, které na nabídnuté místo reagují podivně. Jsou většinou ve věku od 50 do 60 let a přijmutí nabízeného místa patrně považují za jasný důkaz toho, že mládí je nadobro opouští. Takový pán či dáma raději vlají tramvají či autobusem, než by připustili, že v sedě by se jim cestovalo snadněji.
Já osobně v tramvaji téměř pokaždé stojí. Věřím, že to není z důvodu, že by na mne doléhala obava ze stáří, ale proto, že mé zaměstnání mi dopřeje dostatek sezení. Ovšem i já mám občas problém, zda mám někomu nabídnout místo. Konkrétně jde o ženy ve věku mé maminky, tedy ženy v plné síle, které však splňují obě teoreticky našprtané podmínky, tedy že jsou jednak ženy a navíc o něco málo starší.
Výchova mě sice velí se zachovat galantně, avšak zároveň mě sžírá obava zda dotyčnou neurazím. A obava vychází z poměrně nepěkných osobních zkušeností, kdy bylo opravdu mé gesto pochopeno jako urážka. Od svých zcestovalých známých vím, že například ve Francii je naprosto běžné, že muž uvolní dokonce stejně staré ženě místo a ta to nebere jako urážku. Proto dámy, až Vám někdo nabídne místo, berte to jako známku galantního vystupování a nikoliv jako doklad drzého a nemístného náznaku.