Úplně prvním boxerem v naší rodině byl Lord. Pravděpodobně nevhodný vánoční dárek byl kýmsi vyhozen na ulici a byl zakladatelem dynastie boxerů v naší rodině. Jehož život zmařila v útlém věku neschopná veterinářka, které jsem dodnes neodpustil.
Pokrevní příbuznou Reviho byla jeho babička Peggy a samozřejmě matka Ajla, se kterou Rejvi žil po čtyři roky.
Boxeři pravděpodobně nepatří k nejchytřejším psům, ale jsou bezpečně nejhodnější. Rejvi se narodil 17. prosince a sním i 7 sourozenců. Kdo neměl štěňata v zimě, nepochopí. Ajla s osmi štěňaty se stěhovala do vyhřívané garáže. Jaký odér dokáže vyprodukovat osm štěňat v uzavřeném prostoru je neuvěřitelné… Ale štěňata zdárně rostla a jelikož jsme si chtěli jednoho pejska ponechat, začalo vybírání. „Uvidíte, že stejně vybereme nějakého blbečka,“ říkal jsem.
A vskutku, Rejvi se zdál o něco hloupější než Ajla. Ale možná to bylo z toho důvodu, že Ajla byla pěkně vyčůraná. Když viděla, že se nese něco dobrého, zaštěkala a nahrbila hřbet směrem k plotu. Rejvi se nebojácně vyřítil směrem k potencionálnímu narušiteli a Ajla rychle vyluxovala misku…
Ono ostatně soužití Rejviho s Ajlou bylo mírně problematické. Rejvi samozřejmě Ajlu rychle přerostl, ale ta se nechtěla vzdát své role vůdce psí smečky. Navíc na Rejviho ohromě žárlila (což je ovšem typický vlastnost psů, pokud jsou tito chováni ve dvou). Proto jsme byli svědky mnoha opravdu zuřivých bitek. Při jedné z nich uhryzl Rejvi Ajle skoro celý čenich, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Místo studeného psího čumáku jí narostla taková neforemná houba, ale to jí neodradilo od dalších občasných bitek, které se opakovaly až do Ajliny smrti zhruba před pěti lety.
V té době Rejvi odešel do důchodu. Invalidního důchodu. Již v mladém věku měl velmi těžkou artrózu kyčelních klubů a tak Rejvi trávil zimy v té samé garáži co se narodil. Nalepený na ústředním topení si prohříval bolavé kluby. Ráno vždy absolvoval procházku (maminka učitelka z toho důvodu neučila první hodinu, protože procházka v lese nesnesla odkladu a zaměstnavatel to musel akceptovat) a poté několikrát denně venčen. Vždy ale rychle toužil zaujmout své místo u radiátoru. Ostatně Rejvi jím byl doslova fascinován a když se mu někdy podařilo do domu proniknout i v létě, lepil se na vypnuté topení ve snaze se prohřát.
A nejen kamna. Další věcí, která Rejviho okouzlila byly mé boty za plotem. Jakmile se mé boty (boty jiných ho nechávaly v klidu) přiblížily k spodní části plotu, snažil se je Rejvi chňapnout. Jeho plochý čenich mu to však neumožňoval. Ale nic mu nezabránilo, aby to za mohutného štěkání a divokého kňučení nezkoušel znovu a znovu. „Netrap toho psa!“ slyšel jsem asi milionkrát od maminky. Ale já a Rejvi jsme věděli, že nejde o trápení. Nejenže jasně vrtěl ocasem (tedy pahýlem po ocasu), ale když jsem vstoupil, tak ho boty nechávaly klidným. Sem tam, zhruba jednou za půl roku, se mu navzdory fyzikálním zákonům podařilo botu zachytit. A pak už ji nepustil. Jediná pomoc byla botu zout a jít mu pogratulovat k vítězství.
Při předposlední a poslední návštěvě jsem rodičům říkal, že Rejvi nevypadá dobře. Ne že by ho něco bolelo, ale zdál se mi nějak víc unavený. V neděli před odjezdem do Prahy jsem si sním ještě hrál na zahradě. Rejvi Curry (což je náš druhý pes – fenka) sebral míč a ještě jednu hračku a hrdě si trofeje nesl do garáže. Pochválil jsem ho jak je šikovný a odjel. Rejvi ve středu večer dostal žrádlo a pak si lehl – kam jinam než k radiátoru – a usnul. Za hodinu už na venčení nešel…
Až zítra dorazím k rodičům, nikdo se nebude snažit zachytit mou botu. Tentokrát bych ho nechal uspět…
Rejvi, budeš mi chybět.