Když jsem svým přátelům a známým vyprávěl o mé babičce a dědovi, tak jsem dost často s předstíranou ležérností uvedl, že se seznámili přes počítač. Každého to zarazilo. Ale bylo to skutečně tak. Když má babička ovdověla, nebylo jí ani padesát. Moje maminka, babiččina dcera, si uvědomovala, že při svém pravidelném životním cyklu má babička jen velmi malou šanci, že se ještě s někým seznámí. Naštěstí do Československa právě vtrhla počítačová revoluce. Sálové počítače za pomoci děrných štítků předváděly počtářská kouzla, a tak se před 29 lety potkal vdovec z Červeného Kostelce s vdovou z Kolína. Můj děda s mojí babičkou.
Je to jedna z mých prvních vzpomínek, možná ta první. Rodiče mi říkají, že přijde babička z dědou. Pak už jen vešel vysoký pán s plnovousem, já řekl děda a všichni se začali smát.
Děda neprožil lehký život, rozhodně ale život pozoruhodný. Jako dítě byl na prázdniny dán do německé rodiny, kde se naučil dobře německy. Znalost němčiny se mu velmi hodila za války. Pamatuji si, jak jsem jako dítě bedlivě poslouchal jeho vyprávění, jak bez větších problémů procestoval Rakousko. S utajeným dechem jsem vyslechl i vzpomínky na to, jak se stal, aby se vyhnul totálnímu nasazení, protektorátním četníkem. Zejména historka o zatčení německého vojáka v květnu 45 mi připadala velmi dobrodružná a téměř jsem nevnímal drobné povzdychnutí nad tím, že mu tyto roky nezapočítali do důchodu.
Děda, který se narodil v roce 1923, byl z generace, která byla snad nejvíc postižena komunistický pučem v únoru 1948. V jeho případě to byla obzvláště velká škoda, protože se narodil s obrovským podnikatelským duchem, který však mohl naplno uplatnit až ve věku, kdy se ostatní chystají k odpočinku.
Moje babička výborně plete. Počátkem roku 1990 se začaly i v Kolíně objevovat první butiky a babička se rozhodla, že je bude zásobovat svými výrobky. Děda ale hnedle tvrdil, že to za to nestojí. Pár stovek za tolik práce. Nelenil, sehnal si adresy německých výrobců pleteného zboží a obeslal je s nabídkou ručního pletení. A jeden se skutečně ozval. Do Německa pak putovala ukázka babiččiny práce. Zpět pak přišla obrovská objednávka s královskými podmínkami. Z babičky a dědečka se tak stali velkoobchodníci s pleteným zbožím. V době největšího rozkvětu dávali práci dvěma stům pletařkám, které pro ně pletly svetry, jež se prodávaly až v Kalifornii.
A zdálo se, že ve víru práce nemají ani čas stárnout.
Ona se taky dědova povaha nedala přirovnat k typické představě o povaze důchodce. Děda se vždy zajímal o vše nové. Měl první soukromý fax v Kolíně, stejně jako první barevný mobilní telefon – co na tom, že stál asi jako 3 dnešní iPhony a snad týden po koupi ho zlevnili na polovinu. Prostě to bylo něco nového.
Dědovi však s přibývajícím věkem přesto síly ubývaly. Ale on si to moc nepřipouštěl. Když jsem se ho někdy okolo pětaosmdesátých narozenin ptal, jak že vlastně chtějí dál pokračovat s podnikáním, tak mi bezelstně odvětil, že by chtěl pokračovat tak pět let a pak to začít pomalu utlumovat…
Ono za to skutečně stálo poslouchat dědovi odpovědi na dotazy. Pamatuji si, jak jsem byl překvapen, že na jeho nástěnném kalendáři bylo mimo všech možných svátků, narozenin a úmrtí označeno i datum, kdy se má platit důchodové připojištění. Jaksi nesměle jsem prohlásil, že jsem si vždy myslel, že důchodové připojištění si platí lidé v produktivním věku a on už je dobrých dvacet pět let v důchodu. Všeříkající odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „No do toho nás uvrtal nějakej blbec…“
V úvodu jsem psal, že se děda s babičkou seznámili za asistence počítače. Dokonce o tom existuje dokumentární film. Jmenuje se Vypočtená manželství. K dědovým pětaosmdesátinám jsem tento film v archivu Krátkého filmu vyhledal (a peripetie s tím související by také vydaly na krátké povídání), zakoupil práva a dědovi věnoval. Promítal se na jeho oslavě. Popravě bylo nevšední vidět babičku s tváří maminky, jak v tehdy populárním fiží pobíhá okolo dědy, který ještě překypoval energií. Děda se ptal, co že je to za člověka. Ne že by se nepoznal, ale věděl, že sil ubývá.
Za poslední rok děda velmi zestárl. Síly mizely každým dnem. V neděli jsem se s ním loučil s tím, že se o víkendu zase uvidíme. Dnes se dědovi ve spánku zastavilo srdce.
Myslím na babičku, myslím na dědu. Jsem rád, že tehdy počítač vybral jak vybral.