Koncem roku 2007 vybírali členové Poslaneckého klubu SZ svého kandidáta do Rady ÚSTR. No vybírali, ona to pro existenci výborného kandidáta byla tak lehká volba, že se vlastně o nikom jiném neuvažovalo. Podporu zelených si odnesl Ivan Dejmal, člověk tak výjimečný, že hravě překonával pochybné pravo-levé vidění světa. Ivan Dejmal se stal místopředsedou Rady ÚSTR, bohužel to byla jedna z posledních událostí v jeho přínosném životě.
Poslanecký klub SZ tak znovu stál před volbou, koho do Rady nominuje. Kandidátů bylo více, ale mezi nimi byli dva, kteří zbylé převyšovali. Byli to Stanislav Penc a Petruška Šustrová. Asi v každé jiné straně by si podporu odnesl asistent předsedy strany (což v té době Stanislav Penc byl), ale Petruška Šustrová vycházela o chlup lépe a tehdy se Straně zelených platilo, že není podstatné kdo má tu kterou stranickou legitimaci, ale zda je lepším kandidátem.
V letech 2007/08 neměla Strana zelených, s výjimkou nezávislého kandidáta Jaromíra Štětiny, v Senátu žádného zástupce. Přesto naši kandidáti byli zvoleni a nezaznamenal jsem, že by ODSka nějakým způsobem zasahovala do výběru, kteří členové Poslaneckého klubu SZ učinili.
Proč to říkám. I s odstupem času si myslím, že členové klubu vybrali tak silné a dobré kandidáty, že se za tuto volbu nemusí stydět. Ivan Dejmal i Petruška Šustrová měli čím přispět (v případě Petrušky Šustrové dodávám, že hovořím o jejích odborných kvalitách, nikoliv o způsobu, jakým se zhostila výkonu předsednické pozice v Radě ÚSTR). Šlo o tak dobré kandidáty, že se nenašel nikdo, kdo by jejich erudovanost zpochybňoval. V případě nově zvolených radních bych však takováto slova pro jejich hodnocení hledal jen stěží.
To není výtka zvoleným radním, ale jejich volitelům.