Tento blog nemá pojednávat o škodlivosti, neškodlivosti, či dokonce prospěšnosti konopí. Ať chceme, či ne, konopí tu mezi námi je. Mladí lidé experimentují s jeho psychotropními účinky a ti starší si zase sdělují, na co vše jim konopná mast zabírá.
V mém případě se mi u zmínky o snaze policie umravnit národ vždy vybaví vzpomínky na přednášky teorie práva. To je prazvláštní disciplína. Student právnické fakulty se při ní nenaučí žádné, laicky řečeno, paragrafy. Jejím smyslem totiž je osvojit si právnické myšlení. Poznat, jakým způsobem je právo tvořeno, jak se nalézá a jaký je jeho smysl. Ten, kdo si toto umění neosvojí, sice může právnickou fakultu absolvovat, ale bude to ke škodě jeho i jeho následné práce.
Při jedné z přednášek jsem si zapamatoval i jedno moudro váženého profesora: „Pokud nedokáže právo (a tedy společnost) nějaké pravidlo chování vynucovat, nemá ho zakazovat.“. Důvod je prostý. Pokud společnost umožňuje velké části populace porušovat zákony, necítí pak tito, že se dopouštějí něčeho špatného. A pokud si pak zvyknou na to, že porušením zákona nedělají nic zlého, nemusí cítit provinění i v konáních, které skutečně špatné jsou.
Statistika nám říká, že v počtu lidí, kteří mají zkušenosti s konzumací marihuany, jsme na předních příčkách na světě. Mezi vysokoškolskými studenti jsou dokonce ti, kteří nikdy marihuanu nevyzkoušeli, v menšině. A jelikož asi nechceme pozavírat většinu populace, je jedinou cestou snižování represe a postupná cesta k dekriminalizaci konopí.
Prvním krokem by mohlo být vyslání šéfa národní protidrogové centrály na několik přednášek teorie práva.