Onehda mě, nebo přesněji řečeno mou přítelkyni překvapil automat na lístky pražské hromadné dopravy, když na dvacetikorunovou jízdenku, placenou padesátikorunou, vrátil patnáct dvoukorun. Samotný cinkot drobných mincí působil spíše jako loretánská zvonkohra než zvuk obchodní transakce. Ten, kdo ubohou mašinu takto naprogramoval, zřejmě vůbec neřešil, že v běžné peněžence na patnáct mincí už prostě není místo. Chápu, že ani automat nemá neomezené mincovní prostory, ale to je snad řešitelné častějším vyprazdňováním. Nejenže tato skutečnost dokáže (sice mírně) znepříjemnit krátký okamžik, navíc tím dopravní podnik, věřím že nevědomky, porušuje vyhlášku ČNB č. 37/1994 Sb., která stanoví, že fyzické osoby mohou odmítnout přijetí mincí nad 10 kusů téže nominální hodnoty. Ale zkuste to automatu namítnout…
Po této zkušenosti jsem svou padesátikorunu vhazoval do automatu s mírnou obavu. Cink – cink – cink – cink (obava narůstá) cink – cink. Šestkrát svým dopadem mince zazvonila o vaničku automatu. „Tak to budou pětikoruny“, říkám si v duchu „to ještě jde.“ Vyndávám mince ze žlábku a ejhle, mezi třemi českými pětikačkami září tři zbrusu nové slovenské dvoukoruny. Ne že by mě patnáctikorunová ztráta finančně zruinovala, ale jelikož se informační kancelář dopravního podniku nachází zhruba pět metrů od plechového viníka, zapomínám na to, že jsem ve spěchu a ťukám na prosklené okénko. Toto otevírá znuděný zaměstnanec. Vyprávím mu svůj příběh, on jím zjevně není překvapen a posouvá přede mne ohmataný blok. „Zde napište své, jméno, adresu a o kolik vás okradl“, povídá pán rázně, a když vidí můj udivený výraz, přidává „oni se s vámi vyrovnají poštou.“ Vypíšu tedy své nacionále a na mou poslední otázku stran slovenských dvoukorun se dozvídám, že si je mohu ponechat na památku.
Po dvou měsících doráží na adresu mých rodičů, kterou z nedostatku korespondenční adresy v Praze vždy uvádím, omluvný dopis od dopravního podniku, ke kterému je přiložena složenka na patnáct korun. Tuto si zhruba po týdnu nechávám v Praze, při první návštěvě pošty, proplatit. Paní za přepážkou se mnou vtipkuje: „Nejdřív odešleme doporučený dopis a pak proplatíme ten kapitál.“ Snažím se odpovědět ve stejném duchu, ale to už mě pošťačka přerušuje: „Počkejte, vždyť to není psáno na Vás. A také adresa nesedí!“ Mrknu na složenku a opravdu. Jako adresát je uveden Milan Mračej a také má vršovická adresa není shodná s kolínskou adresou mých rodičů.
Snažím se vše vysvětlit.
„Tak to jim budete muset napsat a upozornit je na chybu“ radí mi paní v pošťáckém stejnokroji a zmačknutím tlačítka přivolává dalšího klienta. Představa, že smolím doporučený dopis dopravnímu podniku, osvěží mou znalost španělštiny. Mucho trabajo…
P.S. Onu hodnotnou složenku jsem vyinkasoval o tři přepážky dál u méně pozorné kolegyně mé pošťačky!