Martin je čerstvý padesátník v plné síle, Samuel se blíží ke Kristovým létům a Jirkovi bude tak kolem sedmdesátky, ale ve fyzické kondici pobije 95 % mých vrstevníků (mne nevyjímaje).
Úspěšně se mi podařilo nasadit přední kolo, takže nic nebrání novým zážitkům. Je devět hodin a vyjíždíme z Černošic. Aha, tak tady se řadí nahoru a tady dolů. No, sedlo je trošku vysoko, ale překvapivě se mi ho podaří snížit. Vše jde výborně.
První kopeček. Dýchám pravidelně. Prohloubit dech, prohloubit dech… co tím vlastně paní učitelka myslela? Ale čert to vem, už je tu vrcholek. Přece to se mnou není až tak hrozný. Zadýchal jsem se, zpotil, to jo, ale bez problémů jsem stačil tempu kolegů. Nyní si to svištím z kopečka a nabírám ztracené síly. Sice ztratit je během deseti minut moc nepovzbudí, ale Sam chce být ve dvě v Praze, takže vím, kdy nejpozději sesednu z kola.
Sjíždíme ze silnice do terénu.
On se ten kopec zdá ještě prudší, když člověk musí přejíždět kořeny. Nahoru, nahoru, furt nahoru. Už zhluboka nedýchám – funím jako sentinel a pot se ze mne jen řine. Moji spolujezdci si přede mnou nevzrušeně povídají. Kopec se mění v krpál. Šmarjá vydrž, vždyť támhle je už konec. Kdepak není. Zase vzhůru. Třikráte věřím v konec a třikráte pěšinka stále vede nahoru. Na pokraji mdlob dojedu k čekající, dobře se bavící trojici.
Začínáme sjíždět. Tohle vyschlé koryto horské bystřiny že je cesta? Frnk, Samuel se střemhlav pustil z kopce. A Martin s Jirkou hned za ním. Vší silou držím obě brzdy. Kolo vskutku nezrychluje, ale že by se chystalo zastavit, to ne. Samej špičatej šutrák. Fakt perfektní místo k vysekání. Hlavou mi probíhá vzpomínka na Jirkovu poznámku, že nemám úplně dotažený rychloupínač předního kola. Při cestě vzhůru se mi zdála jako nepodstatná, ale teď se začínám bát. Drrrrrkotavě dorážím k čekající skupině (netuším, že to dnes bude pravidelný obrázek), hned sesedám a jdu dotáhnout kolo.
JAAAuuuu!
„Proč na to šaháš?“, komentuje pln údivu Martin mé seznámení s rozpálenou kotoučovou brzdou. Tak tohle jsme v mém rodném Polabí na kolech fakt neměli. Kde nejsou kopce, není potřeba brzdit. No nic, spálený prst se jistě brzo uzdraví.
Chvilku po rovině a zase vzhůru. Omylem místo na větší přehazuji na menší kolečko. Okamžitě mi padá řetěz. Poprvé tlačím kolo.
Zase nahoru. Dochází mi, že je to oblíbený směr silné trojky. Vzpomínám, který že starověký myslitel se při cestě do kopce smál při představě, že za chvíli pojede dolů. Nechci tvrdit, že to byl blbec, ale na mne to nefunguje.
Karlštejn. Plánujeme zastavit, ale vyrážíme špatným směrem.Zbytečně tři sta metrů do kopce. Ne, teď nesmím začít brečet. Konečně zastávka. Víc než hrad mě zajímají tekutiny. Polknu pivo i kofolu a přesto mám furt žízeň. Zatímco já sotva chytnul dech, kolegové si zapalují doutníky. Naprostá psychická devastace.
Už se zase jede. Kam jinam než vzhůru. Malá Amerika. Místo kochání se zhluboka funím. A zase dál. Bůh ví, kde to jsme. Ptáme se na cestu. „Buď můžete jet po silnici dolů, nebo přes kopec. Ale to je terénem,“ povídá milá paní. Pojednou si mohla nechat své zkratky pro sebe. Baba jedna. Vprostřed kopce stezička mizí. Chvíli se snažíme prodírat nízkým porostem, nejde to však. Takže kousek zpátky a zkusit jinou cestu. No cestu, spíš směr. Nakonec dorážíme do Srbska. Výborný oběd.
Ze Srbska podél Berounky zpět do Černošic. Sice mi stále ujíždějí, ale tohle už jde. Asi za hodinku jsme na místě. Je 16:00. Po příchodu domů upadnu nejdřív do vany, pak do postele a následně do bezvědomí.
Co Vám mám říkat. Prostě paráda. Doufám, že mě příště zase pozvou.