Trestní zákoník hovoří o nutné obraně ve svém § 29 následujícím způsobem: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“ V druhém odstavci pak zákonodárce stanoví další důležitou okolnost: „Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“
Stávající zákon tak setrval u definice, kterou přinesla již novela trestního zákoníku z roku 1993. V předešlém období (tj. od roku 1961) zákon u nutné obrany stanovoval, že u tuto se nejedná za předpokladu, že: „byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.“ Přestože se zdá znění téměř totožné, je správné, že k této změně došlo, protože předešlá právní úprava na obránce kladla povinnost „zkoumat“ povahu a nebezpečnost útoky, což může být, zejména ve stresové situaci, problém.
O přiměřenosti obrany hovořil i trestní zákon z roku 1950, byť se nám z dnešního pohledu může zdát úsměvné, že zákonodárce i v definici nutné obrany hovoří o „socialistické výstavbě“. Taková zkrátka byla doba.
Ostatně o přiměřené nutné obraně překrásně hovoří již rakouský trestní zákoník z roku 1852: „Že však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, když lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, že pachatel užil toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok na život, na svobodu nebo na jmění; – nebo že toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. – Vykročení takové může se však podle povahy okolností trestati podle ustanovení za čin trestný z nedbalosti.“
Proč tu ale hovořím o vývoji institutu nutné obrany v našem trestním zákoně? V současné době sílí hlasy, naposledy pravděpodobně od představitelů strany Věci veřejné, po změně právní úpravy tak, aby napadený nemusel řešit sílu obrany. Tato snaha vypadá na první pohled rozumně. Napadený, tj. oběť, není tím, kdo sled událostí vyvolává, nevolí místo ani čas a nemá možnost si svou reakci dostatečně promyslet. Teď se tak stalo a teď konej.
Ovšem je tomu tak jen na první pohled. Právě ustanovení o zjevné nepřiměřenosti dává napadenému široké pole působnosti. I samotná judikatura přiznává, že má-li být obrana úspěšná, musí být silnější než útok. Bude-li se tak 50-ti kilová žena bránit útoku stokilového násilníka, není dle mého názoru (a pevně věřím, že k obdobnému dospěje vyšetřovatel, státní zástupce či přinejhorším soud) nic, co by mohla použít, zjevně nepřiměřené.
Nadto nejsme svědky toho, že by stávající úprava byla nedostatečná. Není tomu tak, že běžně vidíme, že se oběť útoku bránila a následně je tato potrestána. Ostatně i uplatnění institutu nutné obrany u usmrcení pachatele je velmi vzácné. Za posledních 5 let si dokáži vybavit jediný případ, a sice napadení důchodce v Tanvaldu. Tam se oběť bránila dvěma mladíkům a jednoho z nich legálně drženou střelnou zbraní usmrtila. Následovala policejní rekonstrukce, při které byla potyčka zevrubně probírána a věc k soudu nedospěla. Prostě státní zástupce dospěl k logickému závěru, že napadený neměl jinou možnost, jak si bránit zdraví a život, než že použil střelnou zbraň. Věc tak byla odložena.
Ale vraťme se k v úvodu zmíněným třešním. Protože popsaného konání jsem se dopustil před svými 15. narozeninami, nedopouštěl jsem se přestupku, natož trestného činu. Nebylo tedy ani možné proti tomu konání použít přiměřenou nutnou obranu. Jiná by ovšem byla situaci, kdybych z osmičky nešel na střední školu, ale do deváté třídy. Pak bych se s velkou pravděpodobností útoku na zákonem chráněný zájem (rozuměj vlastnictví třešní) dopustil. A nyní zvažte, měla by být do našeho práva zavedena zásada Můj dům, můj hrad, která by při obraně nestanovovala přiměřenost obrany?