Celý život žiji obklopen psy. Když by bylo sedm, zlomil jsem bratrovi nohu. Samozřejmě neúmyslně, ale to nic nemění na tom, že to bylo velmi vážné zranění. Jako „bolestné“ si bratr přál psa, a tak se členem rodiny stala malá kníračka Bela. Během let s námi žil ještě boxer Lord, který nepřežil péči veterinářky, boxerka Peggy, její dcera Ajla a vnuk Rejvi. Rejvimu bude v listopadu devět let a poslední tři roky mu dělá společnost Curry – fenka chodského ovčáka.
Naši psi žijí vždy ve dvou. Zdá se nám, že jsou tak šťastnější a snad i ano. Samozřejmě že na sebe žárlí a pokud věnujete pozornost jednomu z nich, tak to vyvolá zvýšenou aktivitu u druhého, ale stačí je pozorovat přes zavřené okno a nezůstanete na pochybách. Ale o tom jsem nechtěl psát. Moji rodiče mají poměrně velkou zahradu, něco kolem 3000m2, která těsně sousedí s lesem. Tato zahrada je královstvím našich psů. Ajla svádí běžecké závody s každým čtvernohým kolegou, který je venčen podél naší zahrady. Rejvi se občas závodů zúčastní, ale pro svůj, na velkého psa, značný věk a pokročilou artrózu už většinou vše jen pozorně sleduje. Přesto ale tráví svůj život obklopen zelení.
Co ale takový městský pes, či lépe řečeno pes z centra měst? Nejbližší strom občas bývá vzdálen i několik stovek metrů a chůze po trávě je něco, co třeba nikdy neokusí. Přesto však počet psů žijících ve městech neustále roste. Možná je to hloupý příklad, ale všichni víme, že Mach s Šebestovou si chodili Jonatána půjčovat k paní Kadrnožkové. Příběhy Macha a Šebestové vznikly před 20 či 30 lety a zobrazovaly tehdejší realitu. V činžáku byl sotva jeden pes. A dnes? Mnohonásobně více. A nejedná se jen o tzv. gaučové psy, ale o všechny možné rasy. Takový pes je v lepším případě ráno vyvenčen a pak 6 (v případě že má rodina dítě školou povinné, které se domů vrací dříve) až 8, ale i 10 hodin čeká na další možnost udělat loužičku. Možná namítnou mnozí, že takový pes většinu času prospí, ale přesto musím říci, že si nejsem zcela jist, zda by si byl pán takového psa ochoten po tuto dobu odepřít návštěvu WC.
Opravdu si myslím, že ten, kdo nemá alespoň malou zahrádku, by neměl vlastnit psa. Navíc s existencí psů ve městě automaticky vzniká problém, jak si poradit s jejich hovínky, které zamořují ulice, ba i parky, ale to je jiný příběh. Vím, že pohled na extázi, kterou váš pes prožívá v okamžiku vašeho návratu je k nezaplacení, ale neměli bychom být tak sobečtí a nenutit zvíře stvořené k pohybu trávit většinu života zavřené mezi čtyřmi zdmi.