Na Krymu jsme svědky anexe prakticky v přímém přenosu. Rád bych se mýlil, ale domnívám se, že neexistuje síla, která by byla ochotná tento vývoj zvrátit. Rusko nám svými kroky jasně demonstruje, že bez uzardění poruší své mezinárodní závazky, kterými garantovalo celistvost území svého souseda a s využitím rétoriky nacistického Německa činí kroky k připojení území, které pokládá za své.
Nedělám to často, ale musím pochválit prezidenta Zemana, jehož vyjádření, dle mého názoru, přesně vystihuje situaci: „I když naprosto rozumím zájmům většinového ruskojazyčného obyvatelstva Krymu, který byl v roce 1954 nesmyslným Chruščovovým rozhodnutím přičleněn k Ukrajině, máme své zkušenosti s vojenskou intervencí z roku 1968. A domnívám se, že jakákoliv vojenská intervence vytváří hluboký příkop, který po generaci nelze zasypat.“
Zeman tak výstižně popsal stav, kdy Rusko získá Krym, ale ztratí svého nejbližšího spojence Ukrajinu a spolu s ní i těžce vydobývanou důvěru zbytku světa.
Snaha vykládat, že tento krok činní obyvatelé Krymu, naráží na fakt, že Charta OSN sice přiznává právo na sebeurčení národům, ale Rusové již svůj stát mají. Co by pak měli říkat Maďaři, kterých mimo Maďarsko žije na 40 procent?
Ale vraťme se k Těšínsku. Po dávno zapomenuté sedmidenní válce v roce 1919 došlo k rozšíření Československé republiky o část sporného území Těšínska. Mimo Českého Těšína, který vznikl rozdělením historického města, se tak definitivně součástí našeho státu stal mj. i Třinec, Karviná či Jablunkov.
Stejně jako Rusko vůči Ukrajině, má Polsko oproti nám zhruba tři a půl krát více obyvatelstva a i polská armáda je silnější než ta naše. Polákům v Těšínsku se děje to samé jako Rusům na Krymu, tj. nic. Přesto nemám pocit, že bychom se měli obávat o osud zmíněných slezských měst. Poláci totiž, naštěstí, nejsou Rusáci.