Starší vdovec, starší vdovu do chalupy k sobě vzal,
svojich dětí, na mou duši, na názor se nezeptal.
Z počátku se sice zdálo, že si s mutr notují,
avšak ženskou k cizím dětem žádné pouto nepojí.
A tak začne žena milá strašnou léčku vymýšlet,
„Tvoje děti strašně zlobí, migrénu mám, nech mě teď!“
Neplnila povinnosti, nadávala, skuhrala,
nepomohly nářky prosby, čtvrt roku mu nedala.
To je pěkně dlouhá doba, kdo nezkusil nevěří,
by nevydržel ani svatej… to spíš Ind sní hovězí!
Odsouditi proto nelze, to nad čím se svěje ret,
„Ať je po tvém, odvedu je, ale bude <cenzored>!“
Poté, co ho ujistila, že budou hrát paci pac,
Zvolal: „Děti! Oblékat se! Ukážu vám v lese plac.“
„Kde borůvky jsou jako vejce a maliny jako hrom,
já podříznu soušku dubu, potom půjdem spolu dom.“
Jak sbírali plody lesní, zapomněli na svět kol,
otec zmizel po anglicku, zbyl jen slabý břicha bol.
„Šmarjá Jendo“ (to byl synek), Mařenka se bratra ptá,
„Nevíš kde je tatíček náš?“ odpověď jí kluk hned dá.
„Nestrachuj se, asi šel jen starou větev přeříznout,
vydržíme minutek pár, objeví se. Nebuď bloud!“
Předpověď se nesplnila, dřív než otec přišla tma,
Mařenka se rozbrečela, že se v lese nevyzná.
„Nebul Máňo!“ Jenda tiší, svojí sestru ztrápenou,
„Vylezu já v špici smrku a prohlédnu temnu tmou.“
„Možná v dáli zahlédnu já obrys věže kostelní,
vyrazíme oním směrem, dojdem než se rozední.“
A tak Jeník šplhá hbitě, do koruny stromoví,
slabé světlo v hustém lese cestu jemu napoví.
V údivu však děti malé svoje pusy otevřou,
když chaloupku perníkovou na palouku naleznou.
Pač už hlady málem zmíraj, dopustí se krádeže,
ochutnají střešní došky, maj zálusky i na dveře.
Devastaci svého domu dále babka zakáže,
„Kdo to loupe můj perníček?“ zvědavě se otáže.
Chtěli to svést na větříčka, jenže lež nezabrala,
Ježibába prokoukla je a do chlívku zahnala.
Sladkou chýši spolu z bábou Ježidědek obývá,
slizkej je jak Grebeníček a je cejtit od piva.
Dědek s bábou dětem nosí k jídlu sladkou tyčinku,
není to však z altruismu, chtějí tučnou pečínku.
Už se blíží zabijačka a dětem to dochází,
prokoušou se stěnou z cukru, hbitě zmizí ve mlází.
Dědek zjistí díru v stěně a družce to napráská,
babku z toho hnedle šlehne, snad infarkt? Toť otázka.
Rozlítostněn dědek letí rychle chytit děti zpět,
„Babka počká, teď musím pryč, sic přijdu i o oběd!“
Tam kde cestu stezka kříží, minou děti poutníka,
když to spatří Ježidětek, také k němu utíká.
„Poslyš chlape, když tu stojíš. Kam zmizel kluk s dívčinou?“
„Pravdu pravíš, to dá rozum. Sport pocení je příčinou.“
„Co to plácáš? Seš snad hluchej? Viděls tady děti jít?“
„Džugašvili? Pán kníratej? S tím lepší se nesejít!“
„Buď je blbej nebo blbej.“ Ježidědek povzdechne.
„Jdu zakopat bábu domů, než hnilobě podlehne.“
Jeníček se svojí sestrou tak unikli pekáči,
Svůj příběh prodali tisku a už sou z nich pracháči.