Ona má vůbec spousta lidí problém pochopit to bursíkovské „my nejsme levice ani pravice, my jsme zelení“. Jenže bipolární rozdělení světa již naštěstí skončilo a tak je načase opustit i schematické pravolevé dělení, které sice současného člověka provází po celý život, avšak toto dělení zde nebylo odjakživa.
Jen se zkuste zamyslet, zda byl mladočech levičák nebo pravičák. Možná nějaký uvědomělý kolega vzpomene na hodiny dějepisu a občanské nauky na základní škole a prohlásí, že mladočeši byli pokrokoví, takže to byla levice, jenže stejně musí cítit, že to není zcela úplně košer. Důvodem, proč je těžké zařadit politiky počátku devatenáctého století do pravolevého schématu, je ten, že řešili otázky, které považovali za podstatné (prosazení českého živlu v mnohonárodnostním habsburském soustátí), jenže na nich pravicové či levicové vidění světa není poznat.
Až později s rozvojem průmyslu vznikla početná skupina dělníků, jejich zájmy po celé Evropě začaly bránit sociálně demokratické a labouristické strany. Jejich protiváhu začali představovat konzervativní strany. Později vznikly i další proudy jako liberální či komunistický (který se ukázal jako slepá evoluční cesta a tak při troše štěstí čeká i české soudruhy osud dinosaurů) tyto však i nadále pravolevé schéma dodržovaly a je možné je tak označovat za politické strany 20. století.
V současné době však již v Evropě nenajdeme divoký kapitalismus počátku dvacátého století, který v sobě nesl absolutní neúctu k lidské práci (tomu se paradoxně daří v komunistické Číně). Současné zákony garantují odpovídající postavení pracujícího dělníka, který sice není v platové otázce na úrovni ředitele podniku (o což snad již neusilují ani skalní komunisté), ovšem má zaručené důstojné pracovní podmínky, solidní životní úroveň a ani případné onemocnění jej nevystaví existenčnímu ohrožení.
Zdálo by se, že sociální demokracie odvedla v Evropě svou práci a je čas nastolit nové, palčivější otázky k řešení. Ale to se zavedeným stranám nelíbí, neboť to ohrožuje jejich opodstatnění. Proto levice neustále varuje před zlým kapitalistou a pravice pravidelně mobilizuje před levicovým nebezpečím.
To jsou však jen předvolební hrátky, které mají zastřít absenci nosných myšlenek, jež je třeba pomáhat prosazovat. Nejen v České republice, ale i v jiných evropských zemích došlo ke sblížení tradičních levicových a pravicových stran. Jak je možné, že toriové kritizují Blaira zleva? Jak je možné, že k privatizaci bank v ČR přistoupila až sociální demokracie? Jak je možné, že poslanec ODS Vladimír Doležal navrhl později Poslaneckou sněmovnou přijatou novelu zákona o akciových společnostech, která umožňuje vytlačení malých akcionářů – tedy vyvlastnění soukromého majetku (obzvláště když si uvědomíme, že důchodová reforma ODS mj. počítá s individuálním investováním jako s jedním z nástrojů pro zajištění ve stáří) a poslanci za KSČM hlasovali proti této novele?
A takových „Jak je možné…“ by se našla celá řada. Jenže jak se zdá, většina národa se tím netrápí. Když se podíváme na diskuse čtenářů pod politicky laděnými články hlavních internetových zpravodajských portálů, jen stěží najdeme věcnou glosu. Pisatelé se povětšinou omezují na více či méně vtipné vulgární hodnocení neoblíbeného politika či strany a celá společnost je vyhrocením vztahů rozpolcená v téměř nesmiřitelné tábory…
Otázky, o jejich řešení mluví strany 20. století, se patrně nikdy zcela nevytratí. Přesto představa, že moderní doba nenastolí otázky nové, je zcestná. Je možné předpokládat, že za sto let nebudou hlavními politickými tématy národnostní rozmíšky, sociální otázky, daňové problémy ani problematika hluku, znečištění, globální změna klimatu či kamionová doprava, ale něco, co by nás v současné době ani ve snu nenapadlo. Proto trvání na novém, nejen pravolevém vymezení strany je vzhledem k nově vzniknuvším problémům nejen moudré, ale i nezbytné.