Reklama
 
Blog | Milan Mraček

Vzpomínka na pionýrskou vedoucí

Paměť je věc ošidná. S ledabylou lehkostí zapomíná, zejména ve zkouškovém období, pečlivě naučená moudra a naopak někdy je i nepatrná událost spouštěcím mechanismem, který vyplaví události, od nichž uplynulo již mnoho let. Když mi před časem projížďka Zlínem připomněla mé vzpomínky na hodného pána Klementa Gottwalda, přidaly se k ní další střípky v minulosti uplynulých dějů, které se odehrály za mého dětství koncem osmdesátých let. Je s podivem, že ač mladého věku, působí na mne mé vzpomínky, jako by byly z jiného světa. I když on to vlastně jiný svět byl.

Nedlouho po začátku školního roku 1989/1990, tedy jen několik málo týdnů před Listopadem 89, se žáci 5.ZŠ v Kolíně sešli v Zámecké, což je sál pro téměř 500 lidí. Účelem setkání bylo předvedení několika „vtipných“ scének (např. pojídání sušenky na rychlost…) a odhlasování závazků. Po celé řadě trapných a něco málo zábavných vystoupení nastala dlouho očekávaná chvíle.

Před rozpustilé žactvo, pro které je vždy vše atraktivnější než sedět v lavicích, nastoupila hlavní pionýrská vedoucí. Již si nepamatuji její jméno, každopádně to byla téměř čerstvá absolventka  studia na pionýrskou vedoucí (nevím, co s touto kvalifikací dělá v současné době… možná bachařku). Předložila návrh, že se jako pionýři zavazujeme sesbírat tolik a tolik tun starého papíru a tolik a tolik tun léčivých bylin, což dělá v přepočtu 72 kg starého papíru a 3,5 kg léčivých bylin (zejména hluchavek, černého bezu a pomerančové kůry) na pionýra.

Teď si dovolím malou odbočku. Uvedená čísla nejsou úplně přesná, každopádně zhruba odpovídají tehdejší realitě. Je jasné, že dotáhnout několik desítek kg papíru není v silách ani sebekovanějšího pionýra. Nevím, jak to řešili na jiných školách, každopádně 5. ZŠ v Kolíně měla to štěstí, že její žákyní byla i pionýrka Pilňáčková (toto jméno jsem si čirou náhodou zapamatoval), jejíž otec pracoval ve Sběrných surovinách. Tato snaživá dívenka vždy donesla potvrzení, že o víkendu dotáhla 42 tun papíru a průměr byl nejen dosažen, ale i překonán.    

Reklama

Ale zpět k příběhu.

Poté, co přednesla smělý plán, otázala se hlavní pionýrská vedoucí, kdo že je pro a les rukou (včetně té mé) se pozvedl. V rámci hry na demokracii padla i otázka, kdo je proti. Jeden ze spolužáků mého staršího bratra, student 8.A, patrně pod vlivem propukající puberty učinil ten neslýchaný čin a přihlásil se. Jeho okolí to pár vteřin považovalo za dobrý vtip. Ale skutečně jen pár vteřin. Nešťastník, byl vyveden na pódium a ze vzdálenosti  3 cm se ho soudružka pionýrská vedoucí polohlasem, který byl slyšet i na 200 m vzdáleném náměstí, zeptala: „Tak a teď nám všem vysvětli, proč si proti!“

Bledý osmák ze sebe nevypravil ani hlásku. Jak by ostatně mohl, když z jedné strany cítil dech exsvazačky a z hlediště mu hrozila třídní učitelka, že posudek tedy bez poskvrnky rozhodně nebude. Po minutě, která mu musela připadnout jako věčnost, byl hříšník posazen a hlasování se opakovalo.

Znovu padla otázka kdo je pro, opětovně se stejným účinkem. Hlavní pionýrka položila i otázku opačnou a zlověstně se zadívala směrem, kde se třásl hrdina posledních minut. Nikoho nepřekvapilo, že tentokráte ruku k odporu nezvedl a tak pomlklým sálem zazněl mohutný hlas: „Takže SKORO jednohlasně pro!“