Ať se to zdá neslýchané, podle svědků je to fakt,
že v chaloupce u krmelce, žil se zvěří záškolák.
Zvěří míněn jelen velký, jako hora snad i víc,
paroží měl celé zlaté, ve tmě svítil jak měsíc.
Označení záškolákem pro hocha je nepřesné,
pač vyletěl z školy záhy, neb měl známky otřesné.
Byl to prostě grázlík malý, gauner, rošťák, pacholek,
trávu kouřil, kokain šňupal, denně hučel do holek.
Jelen však byl starý dobrák, takže překřtil grázlíka,
„Kluk je hodný, jen smůlu má“, tak ho volal Smolíka.
Když šel jelen do kolbenky, vždycky říkal „Smolíčku,
buď tu hodný, snaž se učit, neotvírej světničku.“
„Je to nutné, čet jsem zprávy, řádí tady tlupa děv,
Jeskyňky jsou tiskem zvány, ukazují světu hněv.“
„Kanibalské choutky hasí, krví, masem robátek,
zavři dveře, dej si bacha, prostě drž se od vrátek.“
Jen se vzdálí od domova, hned Jezule přilezly,
pacholíčka vyrušily, když se houpal na sesli.
„Poslyš chlapče, zanech hraní, je tu zástup sličných žen,
otevři nám svou světničku, trochu zpestři nudný den.“
Pochybnosti zapříčiní, že je hošík pošle pryč,
nic nezvrátí nářky, běsy ani nový umbro míč.
„Dobřes uďál,“ řekl jelen, kdy se vrátil z pastvy dom,
„kdybys jenom škvírku nechal, tak by nastal strašný zlom.“
„Jak jsem pravil, sou to svině, ohrožují život tvůj,
zůstaň hodný, poslouchej mě, neotvírej stůj co stůj.“
Druhého dne jelen praví, že prej musí do práce,
kde kdo mu to možná věří, on však jenom toulá se.
Dveře klapnou, hned se zjeví, postaviček temných roj,
„Pozri chalan něbuť baba. Choť otvoriť drobček moj.“
Cizí přízvuk chlapce zvyklá, takže klíčem otočí,
tlupa babic dovnitř vletí, smějí se mu do očí.
Hned ho drapnou, do pryč nesou, pohrozí mu smrtí zlou,
on rozječí se na celý les, jak Majkl Džeksn ve své šou.
Zlatý paroh však se zjeví a jeskyňky rozžene,
že neposlouchal dobré rady, gatě jemu prožene.
Bledý chlapec tiše pláče, na svou duši slibuje,
že jeskyňky víc nepustí, nechce se mu do sluje.
Jelen mu to stěží věří, přesto ráno odejde,
když to zjistí sbor Jeskyňek, jejich chvíle nadejde.
„Nebuď sketa, vždyť tu mrzne,“ žádaj přístup jeskyňky,
„Sám si v duchně u komína, konzumuješ rozinky.“
„Tak se slituj, pusť nás ohřát, aspoň dva tři prstíčky,“
ustrnul se, pootevřel, spad do jejich pastičky.
„Pomoc, pomoc,“ Smolík křičí, pěstouna chce přivábit,
zlatý paroh touží spatřit, i když bude doma bit.
Jelen však byl bungee zkoušet (neb prý skákal na laně),
a tak zrůdy chlapce vedou, do své temné jeskyně.
Hnedle ho však nesežerou, vždyť je hrozně hubenej,
vykrmí ho, až pak zbodnou, až líp bude stavěnej.
Proto knedlo, vepřo, zélo, taky sem tam dortíček,
nosí děvy Smolíčkovi – už je jako Libíček.
Blíží se den exekuce a tlouštík do dobře ví,
proto mocně zařve „hilfe,“ jelen vběhne do dveří.
Ač se zrůdy snaží bránit, moc platné jim to není,
zlatý paroh zle je trápí, prorazí i brnění.
Když se Smolík vrátí zpátky, nepomůže proseb moc,
že je tlustý musí cvičit, total gym vzal na pomoc.